Mně už se do těch reforem vlastně ani moc nechce

4. března 2012 v 19:24 | Viktor Stropek |  Ekonomika
Mně už se do těch reforem vlastně ani moc nechce

- o tom, proč je tu tak malá obecná vůle k reformám a proč se tomu snad ani nelze divit

V porevoluční euforii roku 1989 možná bylo možno se naivně domnívat, že až odejdou představitelé totalitní moci, povedou zemi lidé vzešlí ze svobodných voleb, kteří budou zemi spravovat s péčí řádného hospodáře. Po dvaadvaceti letech života bez totality mám však pocit, že ti dnešní papaláši jsou horší, než ti komunističtí, kteří nám byli pro legraci, slavným projevem Miloše Jakeše počínaje a nekonče. Srovnávejme srovnatelné. Myslím-li komunistické papaláše, nemám na mysli tuhá padesátá léta, kdy šlo mnoha lidem skutečně o život a o majetky a nucené vysídlování nepohodlných samozřejmě. Nemám na mysli ani pověstné Husákovo utahování šroubů po ruské okupaci. Mám na mysli polovinu až konec osmdesátých let, kdy bylo naše soužití s komunistickou stranou spíše legrační. V té době už nebylo čeho se bát. Komunismus skomíral, o život už nešlo, o majetky také ne. Byli jsme přikryti pokličkou, pod níž to tak mírně vesele probublávalo. Věděli jsme, že nemůžeme ven, ale od dob Gorbačova a perestrojky už se dalo doufat. Z papalášů jsme měli legraci, byli to takoví komičtí hloupí pánové. Vzdělaných lidí mezi nimi bylo minimum a bát se vyučeného krejčího nebo obuvníka, jehož výhody končí u vily po lidech, kteří emigrovali, u Sanopzu a speciálních obchodů, kde měli dokonce i česnek, který byl pro nás léta naprosto nedostatkovým zbožím… ?

Posledních zhruba deset let nám bohužel ukazuje, že demokracie je pro politiky strašně nevýhodný systém. Komunisté měli své jisté, věděli, že jsou u moci nastálo a asi si neuměli spočítat, že ekonomická realita nakonec přivede země východního bloku do hospodářsky neudržitelné situace, kdy bude stačit pošťouchnutí perestrojkou a celý slavný východní blok naráz zkolabuje. Dnešní politici věnují - alespoň symbolické - péči o zemi jen část svého úsilí. Větší část však jde na udržení se u moci, protože v demokratických volbách hrozí, že volič předá kormidlo někomu jinému. Je třeba udržet u moci stranu a je třeba udržet u moci sebe. Obojí stojí peníze. A jen skutečně naivní volič-blbeček si klade úplně nesmyslné otázky. Proč už nejsou dávno zprivatizovány České dráhy? Proč americká armáda nakupuje dalekohledy Moskito za 375 tisíc korun a česká armáda o 300 tisíc korun dráže (za kus!)? Proč státní lesy před časem zaplnily zemi billboardy s vyfoceným listem lípy či javoru a sloganem "Za lístek k nám se neplatí", ačkoliv to byl počin, o jehož smyslu musel pochybovat i jen částečně příčetný člověk? Proč se všichni tváří, že věří tomu, že vyučený strojvůdce se přes noc stane geniálním finančníkem a vydělá 100 či kolik milionů korun? Proč soukromý investor a provozovatel sítě domovů důchodců má pořizovací náklady na jedno lůžko poloviční než kraj? Proč připravuje ministerstvo pro místní rozvoj kampaň za čtvrt miliardy, kterou bude realizovat jediná firma a jejímž cílem je sdělit nám data o čerpání evropských peněz - tedy to, co si každý, koho to zajímá, může najít zadarmo na webu?

Těch "proč" jsou za posledních deset let stovky. Stovky zásadních, tisíce drobnějších. Jak dlouho nám ještě dnešní papaláši - jedna strana s druhou ruku v ruce - vydrží na ně neodpovídat?

Jak dlouho ještě budou stát politici proti občanům?



Stejně neudržitelná je situace, kdy všichni víme, že spravedlnost platí jen pro ty dole. Škoda za sto tisíc? To jste potrestáni dřív, než se ten čin stane. Za milion? Trošku se kolem toho tančí, české soudy nejsou vzorem pro TGV, ale spíš pro okresní lokálku, ale nakonec to vždycky nějak dopadne. Ale sto milionů? Miliarda? V pohodě, tam už se bát nemusíte. Ani vyšetřovací spis se na to pomalu nezaloží. Práci policie nám tu už léta suplují investigativní novináři, bez nichž bychom se nedozvěděli vůbec nic. Nebo vám připadá normální, že na to, abychom se dozvěděli platy úředníků ve státní správě, si musí najmout redakce Aktuálně.cz elitního právníka Tomáše Sokola? Škoda slov…

Druhou stranou této mince je to, že lidé ztrácejí víru ve spravedlnost, ale i potřebu spravedlnosti. Tam, kde politici dávají jasně najevo své pohrdání právem, spravedlností a rovností podmínek, se rozhodně nelze divit, že víra v totéž upadá i ve zbytku společnosti.

Selektivní spravedlnost, to je marnost a beznaděj, která nemůže společnost neovlivnit.



Z toho všeho pak samozřejmě vyplývá míra ochoty lidí k reformám. Každý soudně uvažující člověk chápe, že když jeho rodina dlouhodobě spotřebovává více, než vydělává, je to neudržitelné. Problémem státních financí je jejich "nedozírnost" - zatímco průměrné české rodině stačí jedna miliarda na 2 222 LET života, státu vystačí stejná miliarda na 8 HODIN. Přesto je nutnost reforem - a ne jen té veřejných financí - zcela zřejmá.

Problémem však zůstává "proč my"? Odhady říkají, že ročně se u nás "utratí za korupci" 50 - 100 miliard korun. Kdyby toho nebylo, byla by naše situace o dva řády veselejší. Lze se pak divit tomu, že ochota k reformám klesá?

Čtyřicet tisíc korun je pro čtyřčlennou rodinu jeden měsíc. Pro stát je to něco málo přes vteřinu. Měsíc proti vteřině - proč by se měla chtít průměrná česká rodina uskrovňovat, když stát má tolik rezerv na své straně a prakticky vůbec nikde není vidět vůle s tím něco dělat?


Zdroj: http://kolarova.blog.idnes.cz/c/214910/Mne-uz-se-do-tech-reforem-vlastne-ani-moc-nechce.html#t2
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama