Je pravda, že (u nás) „lépe“ už bylo?

22. října 2011 v 0:12 | Viktor Stropek |  Ekonomika
Je pravda, že (u nás) "lépe" už bylo?
Jiří Baťa

Nechci jitřit vášně ani vyvolávat demagogickou debatu, ale nemohu se zbavit potřeby byť zcela amatérsky a laicky porovnat jisté současné parametry společnosti s minulostí tolik odsuzovanou.

Jak všechny skutečnosti ukazují a fakta to dokazují, společnost, tedy republika je na tom podstatně hůře, než bylo za totality, nebo chcete-li za vlády komunistů. Je pro to mnoho relevantních důkazů a to bez ohledu na existenci současné ekonomické, potažmo politické krize u nás, v Evropě či ve světě. Lze říci, že svět a Evropu nevyjímaje, je na pochodu. Cíl: globalizace všeho, co může být prospěšné pro několik málo vyvolených. To je základní charakter dnešní doby.


Česká společnost, tedy republika, se dnes nachází ve stavu absolutního rozkladu morálních hodnot, což lze považovat za nejpodstatnější negativum, od kterého se odvíjejí všechny ostatní negace společnosti, především ekonomické. Tím ovšem nelze vinit veškerou populaci národa, ale je tím míněna vládní, politická, bezpečnostní, justiční, podnikatelská, potažmo kulturní a masmediální garnitura společnosti, která se zcela zásadně odklonila a zpronevěřila tendencím a vizím demokracie, které byly spontánně a s nadšením přijaty jako výdobytek listopadové revoluce v 89 roce. Zůstal-li zde někdo mravně únosný (ke škodě věci samotné) jsou občané, kteří na negativa doplácejí především. Mravnost občanů je natolik pokorná, že dosud, ačkoliv k tomu byla řada důvodů, nesou břímě devastované společnosti oddaně a bez (zatím) výrazně velkých projevů nespokojenosti. Z občanů se stali tzv. "ovčané", bez radikálního odporu se přizpůsobují nastaveným trendům politických managerů přesto, že uvnitř občanské společnosti to vře.

Výše bylo řečeno, že společnost je na tom hůře, než se dalo očekávat. Nosným pilířem všeho zla, jehož podstata spočívá ve ztrátě mravních hodnot, je propadající se ekonomika státu. Jakkoliv může někdo tento jev připisovat vnějším vlivům, opak je, až na vzácné výjimky, pravdou. Do r. 1989 byla Česká (a Slovenská) republika v ekonomicko-hospodářské pozici, která na tu dobu byla poměrně až neočekávaně konstantní i ve srovnání několika let zpět. Je to samozřejmě otázka ideologického pohledu a hodnocení doby tehdejšího režimu s režimem společnosti v polistopadové době, nicméně ekonomické a hospodářské ukazatele jasně mluví řečí čísel, které mají své významové hodnoty.

Funkce státu se však po listopadu 1989 zaměřila především na hodnoty, které měly především význam pro osobní cíle jednotlivců (včetně politických stran). Prvořadým úkolem po nástupu tehdejší politické a vládní garnitury kromě restitucí byla kuponová privatizace národního majetku, která byla podvodem století na občany. Ve většině případech byl národní majetek nejen cílevědomě privatizován, ale mnohdy účelově znehodnocen a vytunelován, aby jejich cena byla pro kupující co nejvýhodnější. Mnohé kalkulace pak vedly až k totální demontáži mnoha velkých a významných národních podniků, které byly následně za výhodných podmínek prodány cizím majitelům. To významně ochromilo naše hospodářství, resp. ekonomiku, která byla a je stále více závislá na dovozu komodit, které jsme byli schopni sami vyprodukovat. V horším případě pak výroba mnohých komodit zanikla úplně. Hodnota národního majetku po listopadu 1989 byla nevyčíslitelná, peníze po zprivatizovaném majetku se však místo ve státní kase, dostaly na soukromé účty. Konta některých lidí tak bezpracně vyrostly do šesti a vícemístných čísel.

Jakkoliv byl za vlády komunistů zesměšňován princip vedení a rozvoj národního hospodářství systémem plánování (SPK= státní plánovací komise apod.) v průmyslu, zemědělství, dopravě, bezpečnosti, školství, vědě, kultuře atd., mělo to své pozitivní výsledky. Ano, stály se fronty na banány, byla řada nedostatkového zboží, existovala řada negativních jevů, které bylo možné přičíst na vrub komunistické vládě. Nicméně i přesto byly národní hospodářství a ekonomika státu stabilizovány dokonce až tak, že stát vykazoval rozpočtový přebytek. Stabilizovány a finančně byly zajištěny a kryty především ty rozhodující resorty, které zabezpečovaly na tu dobu přiměřenou a relativně vyváženou životní úroveň občanů, hlavně ve zdravotnictví, důchodovém zabezpečení, jejich bezpečnosti, školství, kultuře, tělovýchově atd.

Ze zákona existovala pracovní povinnost, která zabezpečovala nejen práci každému občanu, trvalou produktivitu výroby pro stát, příjem do státní pokladny, ale i životní jistoty. Není rozhodující, zvláště v příměru se současností, že výdělky byly malé, rozhodující bylo, že je měli všichni, kteří pracovali (těch, co nepracovali bylo zanedbatelné minimum).Neexistovala nezaměstnanost, úřady práce, podpory v nezaměstnanosti, vztahy pracujících a zaměstnavatelů byly, v konfrontaci se současným režimem, relativně vyvážené. Státní rozpočet byl, ve srovnání s dnešní realitou, mnohem stabilizovanější a vyváženější vůči všem resortům. Různé nedostatky tehdejšího režimu pod vedením komunistů však nelze považovat pouze a jedině za nedostatek proto, že byly řízeny politikou KSČ, ale byly ovlivněny i technickou úrovní a (ne)vyspělostí některých odvětví, které dnes sice existují a expandují, ale jdou na úkor jiných, potřebnějších odvětví společnosti a občanů. Přesto neexistovaly případy, že z důvodů nedostatku peněz se nedostávalo na dopravu, dostavbu silnic a mostů, na zdravotnictví, důchody, školství atd. Neskutečné, ale pravdivé. A smutné současně.

V mnoha případech oprávněně kritizovaná vláda KSČ, která udávala směr v politice i společenském životě, její některé politické a protilidové excesy (pronásledování, procesy, tresty smrti apod.) vůči lidem nesouhlasící s režimem, je neoddiskutovatelná. To je ovšem jedna stránka věci. Druhá je, že hospodářský vývoj státu vedený komunisty, který má být tímto způsobem konfrontován se současností, ať byl jaký byl, nikdy nebyl v situaci, ve které se nachází Česko v současnosti.

Ne, to není obhajoba komunistického režimu, jak si někdo může vysvětlovat, to je prosté konstatování skutečností, pro které existují fakta a argumenty, použitelné pro srovnání doby před a po listopadu 1989! Celková úroveň byla, jak jinak, podstatně či relativně horší, máme-li to dobově srovnat s ostatními západoevropskými zeměmi. Jenže dnes máme kapitalistický režim a úroveň srovnatelnou (jak nám naši politikové naznačují) s ostatními evropskými státy. Že mají pravdu však dokazují jen skutečnosti, že vážné ekonomické problémy jsou stejné jak u nás, tak v celé EU, ale i jinde ve světě. To je to, co komunistický režim neznal, ať už byl jakkoliv špatný.

Byla-li řeč o morálce komunistických funkcionářů byla, řekněme, oprávněná. Mluvíme-li však o morálce dnešních politických funkcionářů, docházíme k poznání, že úroveň jejich morálky není lepší, neřku-li mnohem horší. To proto, že po listopadu 89 proklamovaná demokracie, která se měla nést v duchu pravých demokratických principů a tradic, k nimž patří poctivost, spravedlnost, solidarita, korektnost, respekt, svoboda slova apod., vzala za své. Politická garnitura přivzala ke svým způsobům vládnutí mafiánské praktiky, lobbyisty, kmotry a přijala formu, jak snadno a bezprecedentně přicházet k penězům, praní špinavých peněz a korupci. Hlavním nositelem tohoto stavu naší ekonomiky byla (a je) naprostá neodpovědnost za činy vládních činitelů, politiků, jejich naprostá beztrestnost, nekorektnost, nepoctivost, následné ovlivňování policejních a soudních orgánů a v neposlední řadě tzv. zametání různých podezřelých činů a kauz pod koberec. Amorálnost, zvláště v případech mimořádného, rychlého a podezřelého, (ale evidentního) "zbohatnutí" je považována za úspěšnost, osudy občanů se politikům staly nedůležité a bez zájmu, jejich důvěru, získanou při volbách zradili, zneužili a odložili do nejspodnějších šuplíků. Převládl zájem a boj o koryta, postavení a moc, upřednostňují se politické i osobní zájmy na úkor sociální nerovnosti a podporuje se chamtivost velkých firem a bank. V podstatě se jedná o podobné, ale v některých případech i horší morální poklesky, než měli kritizovaní komunističtí funkcionáři. A to jen proto, že se ohání vydobytou demokracií, což je ovšem stejně nemravné, jako když se komunisté v totalitě oháněli Marx-leninismem.

Je i taková tendence tyto manýry a morální pokleslost připisovat na vrub minulého "socialistickému" režimu. Nelze tvrdit, že kus pravdy na tom může být, jenže není to tak jednoznačné. Všimněme si, kdo se v tomto morálním marasmu prezentuje. Jsou to vesměs političtí dobrodruzi lační peněz, chamtiví podnikatelé a bankéři, lidé toužící po kariéře, zaprodanci "novodobých" spojenců, hochštapleři, kariéristé, ale také lidé, pro které se stala politika výhodným jobem, lidé, kteří se neštítí zneužít důvěry voličů a lidé, kteří myslí na sebe, místo na blaho národa. Kupodivu až na výjimky mezi nimi nejsou bývalí disidenti, chartisté a ti, co skutečně pro pád totality něco významného udělali. Jinými slovy, jsou to ti lidé, pro které je politika , peníze (i špinavé), zneužití důvěry, korupce a kariéra zdrojem osobního prospěchu. Bez ohledu na následky.

Objektivně řečeno, není to žádná česká specialita. Stejných nemravností se dopouští politické garnitury i v jiných zemích jak postkomunistických, tak tradičně kapitalistických. Příkladů a případů je celá řada. Navíc někdy i pod hlavičkou EU. To dostatečně reálně dokumentují skutečnosti, které se v těchto dnech odehrávají na celém světě, od USA až po Nový Zéland. Lidé na celém světě protestují proti nemravnostem politiků, vlád, velkých firem a bank , proti vládním škrtům , které jsou namířeny proti občanům. Je to globální nemravná politika a globální se stává i odpor, demonstrace a stávky na celém světě.

Svět je v pohybu, ekonomika se řítí do pekel, lidstvo pociťuje dopady a má obavy ze své existence. Ať už bylo v době totality cokoliv, nic takového podobného však nebylo. Vím, že mi bude oponováno a snad i spíláno, že mnohé jiné činy za totality byly mnohem horší a hnusnější. Souhlasím, ale ve srovnání se současnými praktikami politiků, bankéřů a podnikatelů a to až v globálním rozměru, a následné projevy nespokojenosti a nesouhlasu v podobě událostí a nepokojů ve světě a zatím jen pomalu i u nás, to nelze srovnávat. Poznamenávám, že u nás "zatím", protože nespokojenost občanů jakkoliv se zdá být relativně klidná, den ode dne graduje. Uvidíme, co přinesou dny příští. Jedno je však jisté: Přišel čas pro Nečase - podat demisi vlády, Klause nevyjímaje!


Zdroj: http://www.blisty.cz/art/60644.html
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama