Kdo platí daně?

13. srpna 2011 v 19:34 | Viktor Stropek |  Ekonomika
Mnoho lidí říká, že není třeba škrtat v rozpočtu. Není třeba brát těm potřebným, chudáci úředníci neuživí své rodiny a stateční policisté budou dávat výpověď - a kdo nás pak bude chránit? Tito lidé tvrdí, že stačí přeci zvýšit daně a zatočit s korupcí. Avšak kdo ty daně vlastně platí?

Nuže dobrá. Nebudu se v tomto článku příliš zabývat potřebností například těch 6 úředníků na Vinařském fondu, kteří v roce 2009 obhospodařovali přes 80 milionů korun, chci se zaměřit na onen efekt "zvýšení daní". Zajímá mne totiž, kdo že to ty daně vlastně platí…
Podnikový mýtus

Co pamatuji, tak jedním z prvních návrhů těch, kteří chtějí zvyšovat daně a neškrtat, bylo vedle znovuzavedení progresivní daně z příjmu i zvýšení daní právnickým osobám. Tedy těm "zlořádným kapitalistickým podnikům."

Snažit se zvýšit daně podnikům je ale hloupost. Podnik není ničím jiným, nežspletencem smluv. Nemůžeme jít do kavárny na kávu se Škodovkou a pokecat si s ní o situaci na automobilovém trhu či udělat rozhovor s ČEZem o energetice.

Daně tak nikdy neplatí podnik, ale lidé, ti, kteří tvoří onen spletenec smluv. Zvýšit daně "podnikům" tak znamená zvýšit daně všem lidem, kteří jsou v podniku zaměstnaní.

Co to znamená? Za prvé to znamená, že jakékoliv zvýšení daní tlačí na zvýšení nezaměstnanosti.

Cenu zboží a služeb na trhu vytváří střet nabídky a poptávky. Pokud nabízející firmy zatížíme daní, mohou tyto firmy promítnout toto zdanění do svých cen, avšak ne zcela, ale jen omezeně - jsou pod tlakem preferencí spotřebitelů a konkurence. Zdanění se tak promítne hlavně do nákladů podniku. Možná východiska jsou tak dvě: buď zdražím, abych si zachoval současné zaměstnance, ale ohrozím pak existenci celého podniku; nebo - a to je pravděpodobnější varianta - ponechám stejné ceny, ale snížím platy či někoho propustím.

Vysoké zdanění také může majiteli podniku udělat podnikání příliš drahé - ukáže se, že jeho obětované příležitosti by mu vynášely více. Může tak propustit všechny své zaměstnance a jít dělat vysoce postaveného manažera do jiné, větší firmy.

Daň tak opět zaplatili především řadoví zaměstnanci ztrátou svého zaměstnání. V delším horizontu však daň zaplatí všichni spotřebitelé. Proč? Protože stejně, jako náš podnikatel se mohlo zachovat mnoho dalších podnikatelů, kteří ukončí své podnikání. Dojde tak ke snížení konkurence na trhu a to se projeví buď růstem cen (nikoliv inflací!), nebo ztrátou inovací.

Nezafunguje ani potencionální konkurence, tedy konkurence těch, kteří by na trh vstoupili v případě vyšších zisků, zisky se totiž - i přes nižší konkurenci na trhu - nezvýší. Ztráta konkurence a zvýšení cen je totiž jen dopadem snížení zisků v důsledku zdanění - potencionální konkurence na trh nevstoupí, protože zisky reálně nevzrostou, maximálně se dorovnají na původní úroveň.

I poté se však na trh původní dodavatelé nevrátí, protože pro získání stejného zisku, jako před zvýšením daní by potřebovali vyšší tržby, než jaké byli před zvýšením daní. Dochází tak ke zvýšení nákladů pro vstup na trh.
Mýtus hrubé mzdy

Je jedno, jestli daň nazveme pojištěním či třeba úplatkem - vše, co je státem vynucenou platbou je totiž de facto daň. Ostatně, i taková daň z příjmu by se mohla nazvat "pojištěním proti problémům s úřady v případě neplacení."

Zdravotní a sociální "pojištění" je tak daň. Je jedno, kdo ho vybírá a spravuje, jde o povinnou platbu ze zákona, platbu danou státem. Jde o daň.

Chceme-li tedy vědět, kolik že to na daních zaplatíme, musíme jako daň počítat i zdravotní a sociální. Další věc, která nám ze zákona "zamlžuje" celkové zdanění je také rozdělení plateb na sociální a zdravotní pojištění mezi zaměstnance a zaměstnavatele, kdy zaměstnavatel dohromady platí nad zaměstnancovu hrubou mzdu ještě dalších 34 % na sociální a zdravotní pojištění. Tato platba je vynucena ze zákona, je to tak daň se vším všudy.

Ono rozdělení mezi zaměstnance a zaměstnavatele je však matoucí. Je přímo lživé, protože ačkoliv to "na oko" platí zaměstnavatel, je ta platba vždy na úkor zaměstnance.

Zaměstnavateli je totiž jedno, kolik že zaplatí na hrubé mzdě, kolik na sociálním a kolik na zdravotním, najme-li si zaměstnance. Podnikatele totiž především zajímá, kolik celkově ho bude zaměstnanec stát. Hrubá mzda tak pro zaměstnavatele v žádném případě není použitelným ukazatelem.

Musíme si uvědomit, že člověk, který získá práci za 10 000 korun hrubého má ve skutečnosti na trhu práce cenu minimálně 13 400 korun. Povšimněme si tak toho rozdílu mezi tím, co nakonec získá zaměstnanec a kolik platí zaměstnavatel:zaměstnanec dostane cca 8 900 korun čistého, zatímco zaměstnavatel na zaměstnance dá 13 400 korun.

Zaměstnavatel tak očekává práci minimálně za 13 400 korun, zatímco zaměstnanec pracuje za 8 900 korun. To je rozdíl 4 500 korun a právě z tohoto rozdílu pramení většina sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Zatímco jedni (zaměstnanci) si stěžují, že dostávají příliš málo za práci, která je od nich očekávána (dostávají 8 900), zaměstnavatelé si stěžují, že zaměstnanci pracují příliš málo na to, aby jim mohli zvýšit mzdy či jim platit mzdy na současné úrovni (reálně totiž platí mzdu 13 400 korun).

Ony daně, které jsou uvaleny na "zaměstnavatele" za to, že zaměstnávají, tak ve skutečnosti neplatí zaměstnavatel, ale zaměstnanec. Jednoduše z toho důvodu, že tyto platby "nad rámec hrubé mzdy" zvyšují cenu zaměstnanců na trhu práce a tím dělá obtížnější si práci najít. Zároveň se také snižuje motivace k práci, když za "tak náročnou práci" dostane zaměstnanec "takovou almužnu" a zaměstnavatel si ještě stěžuje, že "mi platí hotovej majlant."

Další věc, které je třeba si všimnout je progrese zdanění. Čím vyšší máte mzdu, tím více na dani zaplatíte, a to nejen v absolutní částce, ale i v poměrné částce. Slevy na dani jsou totiž v absolutních částkách. Takže pokud je vaše hrubá mzda 20 000 korun, čistého budete brát cca 15 850 korun (počítána pouze sleva na poplatníka), avšak zaměstnavatel za vás zaplatí reálně 26 800 korun. Rozdíl je tak celých 10 950 korun.

Zatímco při hrubé mzdě 10 000 korun získal nakonec zaměstnanec 67 % toho, co na něj zaměstnavatel vynaložil, při hrubé mzdě 20 000 korun to bylo již jen 59 %. Rozdíl mezi tím, co zaměstnavatel "vynaloží" na mzdu zaměstnance a kolik zaměstnanec získá, roste až cca do hrubé mzdy 148 000, kdy zaměstnanec získá jen 53 % toho, co na něj zaměstnavatel vynaloží.

Různé je to pak samozřejmě u studentů, rodičů, lidí se ZTP apod. Tento příklad je ilustrativní.

Platby nad rámec hrubé mzdy tak nikdy nejdou na úkor zaměstnavatelů, protože ti zaměstnají jen v případě, že zaměstnanec sám sebe "zaplatí" - nejde tedy u zaměstnavatele o náklady navíc. Ten, kdo ve skutečnosti strádá, je zaměstnanec, který se tak ochuzuje o významnou část mzdy.
Chamtiví manažeři

Nakonec jsem si nechal progresivní zdanění. "Chamtiví manažeři", kteří celé dny jen popíjí drahé víno a jí kaviár by měli přeci pomoci chudému lidu a díky vyšší dani přispět více do společného státního měšce, nebo snad ne?

Já si myslím, že ne. Proč?

Proč vznikne podnik? Podnik vznikne proto, že náklady na řízení (v podniku) jsou nižší, než transakční náklady, které by musel každý jedinec v podniku podstoupit, aby našel dodavatele práce, kapitálu a dalšího.

Jinak řečeno, pan Franta, který se vyzná ve stavebnictví, má dvě možnosti:

Buď fungovat jako živnostník, shánět si zakázky na stavby, pro ty pak shánět na trhu dělníky, někoho, kdo mu pronajme stroje, nějakého stavbyvedoucího a tak dále, a to při každé nové zakázce znova a znova.

Anebo si může založit podnik a zaměstnat lidi. Nemusí již běhat, neustále dávat inzeráty, obvolávat známe - výrazně se mu sníží jeho transakční náklady. Stačí prostě nějakému zaměstnanci zadat práci a je to vyřízeno. Stejně tak se sníží transakční náklady i zaměstnancům.

Vzniknou mu však náklady jiné - musí kontrolovat své zaměstnance, musí jim práci zadávat a organizovat je. Vzniknou mu tak náklady řízení.

Pan Franta si může najmout manažera, který bude firmu vést místo něj. Mzda tohoto manažera je pak nákladem řízení podniku. Pokud náklady řízení podniku nějak uměle příliš zvýšíme, dosáhneme tím pouze toho, že podnik zanikne, protože náklady na řízení budou příliš vysoké.

Jinak řečeno, kvůli zvýšení dani jednoho manažera mohou o práci přijít stovky lidí. Opět - nebude to ani tak manažer, který zaplatí onu daň, ale hlavně zaměstnanec či spotřebitel.

Závěr je jednoduchý - ať zavedeme daň na cokoliv, v jakékoliv formě či ji nazveme jakkoliv exoticky, vždy ten, kdo tu daň zaplatí je běžný spotřebitel či řadový zaměstnanec. Opravdu tak chceme vyšší daně?

Lukáš Kubec devian.cz

Zdroj: http://www.reformy.cz/zpravy/kdo-plati-dane/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama